Slovo SAIKEI znamená krajinka, na rozdíl od lesíku, který se vytváří jen z jednoho druhu rostliny různého stáří, se zde používají ještě kameny znázorňující skály, řečiště nebo cestu. Rostliny v údolí a na skále mohou být odlišné. V Číně se používají i různé keramické figurky, chatrče apod. jako měřítko velikosti scenerie.
Výška výřezu krajiny LESÍK i SAIKEI by měla být podstatně nižší než je šířka misky. Na krajinky u kterých potřebujeme vytvořit dojem hloubky lesa používáme nízké misky elipsovitého tvaru. Na Saikei s vysokou skálou stačí úzká, nízká oválná nebo obdélníková miska.
Při sesazování stejných rostlin různého stáří, první největší s nejsilnějším kmenem zasadíme asi do jedné třetiny misky ke straně a do jedné třetiny dopředu, postupně do stran a dozadu dáváme stromky menší s tenčím kmenem. Správně zvolená různost síly kmene navodí hloubku podobně jako sbíhající se koleje. Vytváříme buď jednu skupinu, nebo dvě rozdělené "řekou, cestou apod.". Celkový počet rostlin do 10 kusů by měl být lichý u vyššího počtu už to není nutné. Cesta, řeka by neměly být přesně uprostřed misky. Použijeme-li více skupin kamenů, jejich výška by se měla také lišit.
Největší rostlina by měla tvořit vrchol (zaoblený) trojúhelníku. Postupně snižující se rostliny by se krajům měli postupně více naklánět jakoby z misky ven (za světlem).
Konečný obrys doladíme a udržujeme stříháním, popřípadě netvarováním kmínků a větví.
Zvlnění povrchu půdy by mělo být přirozené, podobně jako jsou náběhy kořenů u bonsají, pokud nechceme vytvořit kupku sena nebo horu Říp.
Alespoň jednu pětinu u okraje misky nezaplňujeme rostlinami, skálami apod. Ponecháme-li na okrajích více místa vypadá krajinka přirozeněji.
Při vytváření krajinky dosáhneme na rozdíl od bonsají, kde je hlavní rostlina (náběhy kořenů, síla a tvar kmene a větví…), rychleji uspokojivého výsledku, protože je zde hlavní uspořádání kompozice z relativně mladých rostlin.

Jaroslav Pišl